Divadlo v dobách koronaviru

Základní představení už máme za sebou. Teď bychom Vám ovšem chtěli přiblížit, jak vlastně fungujeme mimo salvu ovací ve stoje, kterou sklízíme během našich představení. Kolik tvrdé práce vkládáme do nejdůležitější části celého divadla – do zkoušek? Odpověď je jednoduchá: „Bez práce nejsou koláče."

Scházíme se jednou týdně ve čtvrtek a s blížícím se představením přidáváme i neděle. Absenci neuznáváme a zpoždění netolerujeme! Až na naše notorické opozdilce. U nich vždy nejdříve pečlivě zvážíme, zda je jejich výmluva dostatečně kvalitní a věrohodně zahraná a až poté je jim umožněn vstup na zkoušku. Smysl pro teatrálnost se nezapře.

Jestli se Vám zdá náš režim snad až spartsky přísný, tak věřte, že samotné zkoušky jsou ještě dvakrát přísnější. Dvě hodiny jsou doslova nabité jak fyzickými úkoly, tak náročným zapojováním mozkových buněk. Fyzické cvičení si pak můžete představit jako dvouhodinovou sérii sedání a zvedání se, doplněnou o nesčetné pády. Kam se hrabe posilovna.

To vše se ovšem nedávno drasticky změnilo. Už žádné kapky potu od herecké dřiny, už žádné vysedávání nad oroseným půllitrem. Nic. A tak i nás zasáhly temné časy koronaviru. Ze dne na den jsme se ocitli bez možnosti společných zkoušek a s nejistou vyhlídkou, co bude dál. Rozhodli jsme se rázně zakročit a přesunout se na vlny internetů.

Během několika posledních týdnů jsme tak měli možnost vyzkoušet nespočet online platforem, zaručených řešení a komunikátorů, jenom proto abychom zjistili, že na platformě opravdu nezáleží. A jak taková online zkouška probíhá? Začátek byl vždy stejný – prvních dvacet minut zabralo technické nastavení, při kterém jsme každý přesvědčovali jeden druhého o tom, koho všeho neslyšíme.

Úskalí webkamer spočívá v tom, že Váš dechberoucí projev je značně eliminován záběrem webkamery, z něhož herec neustále odchází nebo prostě tím, že se technika usnesla zaseknout. Občas jsme marně čekali na odpověď hereckého kolegy, protože si zapomněl zapnout mikrofon. Jindy jsme nic neslyšeli přes zapnuté mikrofony všech ostatních, brečící děti, vysavače nebo hlasité partnery. A tak to šlo dál a dál a dál…

Až do nedávna, kdy nám osobní zkoušky byly povoleny a my neváhali ani na vteřinu a okamžitě se sešli. Hráli jsme sice v parku a s rouškami a je pravda, že jsme byli terčem zvídavých kolemjdoucích, kteří nás podezírali z toho, že jsme utekli z blázince. Celá tahle anabáze nás utvrdila v jednom: zkoušce naživo se nic nevyrovná.