Divadlo ze Mlejna

Každý deníček, nebo, preferujete-li modernější, méně dětinskou terminologii, blogísek, by měl začít představením. Ne tedy představením divadelním, ačkoliv v našem případě by to možná nebylo tak úplně od věci, nýbrž představením nás. Nás, Divadla D13.

„Proč se jmenujete zrovna D13?" zajímá zvídavého čtenáře. Inu, zvídavý čtenáři, k tomu se váže poměrně zábavná historka: jsme divadlo, odtud tedy to D, a hrajeme primárně na Praze 13, odtud tedy to 13. Třináctka je údajně nešťastné číslo, ale na to my nevěříme, nejsme totiž absolutně pověrčiví.

A kdo jsme tedy vlastně my? Herecká skupina ze Mlejna. Mlejn v našem kontextu neznačí zaostalé hospodářské stavení – my tím myslíme Kulturní dům Mlejn na Lukách, naši divadelní základnu, která je krásně moderní a jediné, co je v ní destruováno, jsou existující prekoncepce o teatrálních kreativních produktech.

Muži i ženy věku vetchého i pučícího. Všechny nás spojuje jedna věc: snažíme se vetknout do diváckých srdcí trochu radosti a pohody. Ačkoliv je pravda, že každý dobrý skutek skrývá v pozadí i trošku té naší sobeckosti, jako je například neukojitelná touha po potlesku, slávě a adoraci, nechceme, aby se z našeho divadla stal komerční kolos chrlící nespočet představení s vidinou zářné budoucnosti. Jsme banda lidí, které to jednoduše baví.

Jednoho dne se k tomu Hamletovi možná dopracujeme, ale prozatím jsme raději, když se smějete. S námi, ne nám, ačkoliv kdo viděl naši verzi hry Mátový, nebo citron, kde se nám rozpadla skříň s hercem uvnitř, ten asi zažil i druhou možnost a my mu to vůbec nezazlíváme, protože si uvědomujeme, že život leckdy nebývá plný úsměvů a bezstarostných vidin budoucnosti. Možná jsme tak trošku naivní, ale věříme, že smích léčí.

Momentálně nacvičujeme adaptaci Řečí od Neila Simona, a právě z koronavirem vynucené vzdálené zkoušky se vám přihlásíme v příštím příspěvku. Mějte nás rádi, více než trošku. Vaše Divadlo D13