Už je to dlouhý

Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy viděla Standovy roztržené kalhoty, přiopilého Dejva těsně před nástupem na scénu, svačící Lucku, nebo nervózní Ivet, že nikdo neumí v den premiéry text. Zdá se až neuvěřitelné, že už uplynul PŮLROK od našeho posledního představení…

Být součástí souboru není jen tak. V hlavní sezóně se scházíme na zkoušky 2× týdně. Kromě toho jsme si na sebe vypěstovali takovou závislost, že si rádi vymýšlíme další různé příležitosti, kdy se sejít i mimo zkoušky – hraní deskovek, oslava narozenin nebo venčení psa. Kvůli divadlu už nemáme moc jiných kamarádů, takže jsme nejradši v pátek večer spolu.

No a jak jde čas, tak najednou zjistíte, že se vídáte s ostatními herci a herečkami tak často, že už je skoro hloupé ptát se „co je novýho", když jste se viděli sotva dva dny nazpátek. Dalo by se to nazvat dokonalou symbiózou skupiny lidí, které k dokonalosti chybí jen ten fakt, že zrovna ne všechny jste si vybrali. Takže vlastně jako u rodiny.

Od října ovšem zažíváme abstinenční šok. Mlejn otevřel jen na dva týdny v prosinci, jinak se vídáme maximálně jednou za čas přes obrazovku počítače. Odloučení je nejen pro nás smutným synonymem pro poslední půlrok. My jsme přišli nejen o sebe navzájem, ale také o to, co tak milujeme – o divadlo! Živé, energické, zábavné a kreativní… O všechno to zapomínání textu, nervozitu, zničené rekvizity. Ale hlavně o záchvaty smíchu, pizzu za odměnu, krásné make-up proměny, dechberoucí kostýmy, pocit štěstí a potlesk v záři reflektorů.

Mít tak prostor, kde se alespoň na chvilku mohli vyřádit, zažít ten známý potlesk z publika, nechat se oslnit reflektory, nahodit dokonalý make-up i účes a projevit svůj herecký talent… Tak třeba za 9, 8, 7….