Zrušili nám premiéru…

Sobota 20. červen 2020 pro nás mělo být magické datum. Den premiéry nové hry. Prostě den, na který by se za normálních podmínek soustředilo naše půlroční snažení. Moudrý čtenář už tuší, že našim plánům a snům jsme museli dát vale. My jsme ale moc nesmutnili, protože všichni stejně víme, jak by to probíhalo:

Rejža Ivetka plánuje svolat sraz na desátou. Chce nás nechat vyspat. Ale protože ví, že na desátou tam stejně nikdo jiný (než ona a Mates) nebude, prohlašuje, že v devět ráno nás chce na značkách. Přeci jen si celou hru chceme zkusit alespoň dvakrát. Kolem desáté se objeví pár nováčků souboru, kteří se zatím nenaučili, že reálně se ještě hodinu nic dělat nebude. Zbytek se průběžně s různými omluvami, výmluvami či nezájmem došourá mezi jedenáctou a dvanáctou. Kdo přijde dřív, staví scénu. Kdo později, přestavuje scénu.

Kolem půl jedné Silva úspěšně rovná poslední rekvizitu, polovina hereckého souboru už padá hlady, ale co naplat, čeká nás poslední zkouška před premiérou. Pár proaktivních členů se navlékne do kostýmů. David doufá, že nějaká z flašek má v sobě alkohol. Nemá ale čas to prozkoumat, protože padá opona a první dvojice se chystá na scénu. A tady se jasně ukazuje, proč neděláme veřejné generálky. Jedna chyba střídá druhou. Neustále něco opravujeme, nápovědy nemají chvilku klidu a do toho zvoní telefon, že pizza je tady. Sláva!

Najedený herec = spokojený herec. Teď bychom si všichni rádi dali dvacet. Julča sesbírá objednávky a vyráží nám všem koupit kafe, bez kterého bychom to do večera nedali. Míša nás zodpovědně shání, abychom si stihli alespoň jednou zkusit druhé dějství. Klárka mezitím přetváří zákulisí v kosmetický salon. Všude se válí pinetky, štětce, laky na vlasy, rtěnky a hromada dalšího zkrášlovacího nářadí. Systém „co vidíš, můžeš použít".

Úderem čtvrté hodiny oficiálně končíme zkoušku a rozjíždí se pravý chaos. Janče se spouští první záchvat trémy. Make-up, vlasy, kostým. V libovolném pořadí. Vašek se toulá prázdnými chodbami a polohlasem si přeříkává text. Honza procvičuje jazykolamy. Lucka v nestřežený moment utíká ze šatny a jde si ulovit poslední kousek pizzy.

Ani nestačíme vydechnout a Martinka nám hlásí, že už viděla první diváky. To už je tolik hodin? Čtvrt na sedm, no to mě podrž! Dalibor nás přišel okopat pro štěstí. Dle divadelního zvyku neděkujeme. Na poslední chvíli si kontrolujeme rekvizity, dámy obnovují rtěnky, pánové dopínají knoflíky na saku. Všichni ready? Tak tedy světla, hudba, opona… Co myslíte, bylo to na naší pražské premiéře 18. září podobné?