Divadelní plakát z rukou amatéra

Divadlo. Disciplína, která není jednoduchá. To ví každé malé dítě. Ale každé malé dítě také ví, že se všechno dá naučit. A to i práce  v grafickém programu. Není to jednoduché, ale dá se to.

Když jsem začal hrát s D13, ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl nejen hrát hlavní role, ale dokonce utvářet tvář D13 mimo jeviště. Ona totiž každá hra potřebuje nejen své herce, režiséra, scénář a rekvizity. Musí mít také diváky. Diváci jsou to nejdůležitější, co vlastně máme, však hrajeme pro ně! Jen je potřeba je dostat do divadla nebo v dnešní době alespoň k obrazovkám.

V tom nám může pomoci správná prezentace. Jenže co taková správná prezentace vlastně je? Každý si to představuje trochu jinak. Video, plakáty, inzerce, webové stránky, sociální sítě atd. Možností je zkrátka mnoho. My jako divadlo sice hojně využíváme moderních technologií, ale také stále sázíme na tradiční formy propagace, a proto pro každou naši hru vzniká plakát. A že je to občas trnitá cesta.

Jak takový plakát vlastně vzniká?

V D13 je zastoupeno mnoho profesí, ale nikdo z nás není grafik. S grafickými nástroji si převážně hrajeme ve svém volném čase, a tak je cesta našich divadelních plakátů o to složitější.

Na začátku je vždycky slovo nebo spíš několik slov. Název hry se musí na plakátu objevit stůj co stůj, jenže to divákům samo o sobě nic neřekne, pokud se nejedná o notoricky známou hru. Jak tedy divákům předat myšlenku hry, kterou chystáme? Jak je nalákat do divadla prostřednictvím plakátu, kolem kterého častokrát jen projdou?

Na tyhle a mnoho dalších otázek si musíme na samém začátku odpovědět. Sejdeme se tedy společně u „kusu“ papíru a řekneme si základní sdělení, které náš plakát na první pohled musí vyzařovat. Každý hází své nápady a myšlenky, no a když se tak nějak všechny myšlenky a vize dají dohromady, přichází na řadu „moje“ práce. Vizualizovat naši představu pomocí grafického programu.

Na několik hodin se zavřu doma, kde posléze vzniká první verze plakátu. Často neučesaná a s překlepy. A tady se dostáváme k první velké komplikaci: Ze všech těch nápadů se dá totiž udělat hned několik „prvních“ verzí. A jak už to tak bývá, člověk neodolá a udělá jich třeba pět.

Naštěstí tohle není zas taková překážka, narozdíl od překážky číslo dvě. Plakáty je totiž třeba následně konzultovat s ostatními, a získat tak zpětnou vazbu pro další verzi. Jak trnitá to je cesta, se plakát co plakát přesvědčuji znovu a znovu. Jezdit na koni parkur, tak se vymelu hned na druhé překážce a už asi ani nevstanu, tady ale naštěstí hraje prim moje trpělivost. Každý člověk má jiný smysl pro estetiku, každému voní něco jiného a každému se i vizuálně něco jiného líbí. Domluvit se tedy bývá leckdy tvrdý oříšek. Zkrátka musíme najít vhodný kompromis.

Jednotlivé návrhy často schytají velkou dávku kritiky. Tenhle vypadá jak plakát na fesťák, tenhle mi připomíná pozvánku na svatbu nebo talkshow a tohle je zas jak nějaký přebal knížky. Tady máš hnusný font, tady to je divně zalomené, takhle barva je ošklivá a vůbec se k tomu nehodí.

Nejednou jsem něco takového slyšel! Kdybych byl ten jezdec na koni, tak bych se válel na kolbišti a už bych nevstal, vzteky bych zahodil počítač a bylo by. Do toho vám ale v ústrety přijde naštěstí i spousta pozitivních reakcí k jednotlivým částem různých verzí plakátů. Ještě že existuje pozitivní zpětná vazba, bez ní bych to nezvládl.

No a když tedy máme klady a zápory pohromadě, tak teď z těch všech názorů musíte vybrat. Stane se tedy dost často, že se o tom musíme bavit hned na několika zkouškách, kdy postupně vyřazujeme jednotlivé návrhy, upravujeme původní verze a někdy dáváme několik návrhů dohromady. Najednou z jedné verze, která mohla vzniknout hned na začátku (kdybych prostě býval vytvořil jen jednu, jenže to bych musel být přesvědčený, že je to dobrá verze!), je verzí deset.

Občas se i stane, že zahodím všechny předchozí verze, protože večer ve sprše najednou dostanu nápad, který by se mohl líbit všem a je jiný než všechny ostatní. Když se tohle stane, tak je to většinou sázka na jistotu. Škoda jen, že nepřichází taková inspirace hned. Zpravidla tak musím zahodit hodiny a hodiny práce. Nicméně i přes všechna tato úskalí plakát nakonec vznikne.

U poslední verze, se ve většině případů shodneme, že to tak být může. Už jen doladit termíny představení společně s prostory, kde budeme hrát a je hotovo. Za poslední roky se snažíme držet v rámci plakátů jednotný ráz, abyste poznali, že zrovna ten plakát, kolem kterého jste prošli, je plakát od D13!

Tak a teď už víte, jak vzniká náš divadelní plakát a příště se třeba dozvíte, jak je to u nás s výběrem vhodné hry. Neváhejte nám napsat, jaký je váš nejoblíbenější plakát a proč vás zrovna ten nebo onen zaujal.