CoviDivadlo? Miniseriál (Díl 1/2)

Stýská se vám po nás? Nám po vás také! Tak aby nám to lépe utíkalo, než se zase uvidíme, přichystali jsme další část Deníčku zoufalého herce, ve kterém nám koukáte pod oponu. A protože vás máme rádi, můžete se tentokrát těšit na dvojdíl! Dnešní zápisek bude o tom, jaké je to býti zasloužilým umělcem v době COVIDu a co to dělá s jeho tvořivou křehkou dušičkou.

Od června do září jako by se náš herecký svět přeléval mezi filmovými žánry. Nejprve nás zasahuje francouzský existencialismus. Díky zrušené premiéře se naše srdce stávají prázdná, hladová a nenaplněná. Nedostatek trémy, nových fixovaných hlášek a oslavného alkoholu se na mnohých hercích začíná podepisovat. Vše je nepokrytě šedé. Dokonce naše morálka, o které jsme si mysleli, že již nemůže klesnout, nabírá nových hlubin. Urputná Ivetka se nás snaží namotivovat, ale vede to pouze k tomu, že David vytvoří celou sadu memes z jejího zklamaného obličeje. Ty jsou ale velmi vtipné.

Naštěstí přichází prázdniny a letní sluníčko nás společně s novou nadějí vytahují z bezedné jámy a posadí za volant klasického letního “feel-good” filmu. Zbožně totiž začínáme hledět k magickému 21. srpnu. Proč tak magickému? Čeká náš naše oblíbená (čti jediná) mimopražská štace, Třeboň. V tomto malebném jihočeském městě hrajeme moc rádi. Její obyvatelé totiž poznají kvalitu a chovají se k nám s náležitou úctou, která nám, prvotřídním velkoměstským umělcům, neodpiratelně náleží. Ubytování máme zajištěno jak jinak než na zámku, hrajeme v překrásném Divadle J. K. Tyla a v místních podnicích popíjíme pouze Bošileckou tequilu nejvyšší kvality, samozřejmě na účet podniku. Jakého, to se raději neptáme. Prostě nejvrcholovatější vrchol, kterého nuzný ochotník může dosáhnout.

Zjištění, že máme pouze měsíc a kousek na dostání se do toho šarmantního “umíme to na hraně” stavu, tak proslulého pro naše premiéry, v nás opět budí elán. Začínáme pilně zkoušet. Těšíme se na pořádnou generálku, ale Mlejn nám bohužel nemůže zařídit zkoušku na pódiu. Naštěstí máme Ivana, manžela Míši a zároveň našeho mocného spojence na poli audiovizuální techniky nebo zajištění náhradních prostor pro jakékoliv skopičiny. Ten generálku zařídí, a my poprvé vidíme scénu v celé své kráse. Silva se na místě náležitě vyřádí. A když poprvé uvidíme postavené schody z dílny Dejva, tak nám esteticky citlivějším ukápne slzička.

Dostáváme se do té části filmu, kdy se hrdinové vydávají ve svém nablýskaném kabrioletu na cestu za dobrodružstvím. Jen místo kabrioletu máme BOMBA! dodávku. Odjíždí se ve čtvrtek odpoledne po nakládce rekvizit. Lucka na ní dorazí s podezřele malým zpožděním, protože se jí v tramvaji udělalo špatně. Příznaky jako únava, nevolnost a bolest hlavy však vyléčily loupák, kola a McDonalds. Diagnóza je tedy jasná a není třeba se obávat, že bychom se díky ní sešli všichni na polechtání mozku vatovou tyčinkou.

Třeboň nás vítá teplíčkem a nádherným počasím. Člověk by jen lenošil s ledovou kávou a zmrzlinou někde u rybníka. My však přijeli to pořádně roztočit a to taky uděláme. Představení se povede jedna báseň. Účast je i přes všechny překážky slušná, 90 diváků odchází s namoženou bránicí.

Takový úspěch chceme samozřejmě náležitě oslavit. Ale kde? Mates už nás informoval, že končí vyhlášená diskotéka Music Club Beseda a večer po premiéře je závěrečná megaparty. To by mohla být dobrá oslava. Plány nám však hatí omezení kapacity a promotéři, barbaři, co nepoznají kulturní výkvět. Někteří to oceňují, aspoň nemusí proti sobě vážit pařba vs. virus. Lucka toto oceňuje dvojnásobně, protože se tím pádem nemusí vrátit na místo, kde navždy přišla o iluze, co se může stát, když zakopne a nespadne. Další zlomenina nártu a sádra se jí totiž do plánů moc nehodí. Nakonec si pouze sedneme na pivo a pár Bošileckých. Scéna, ve které se hlavní hrdinové opijí a potom provedou nějakou šílenost, se tedy nekoná.

Jako správný feel-good film tedy končí naše mimopražská akce tak báječně, jak jen může. Po prohlídce zámku, kde si zabruslíme v obřích pantoflích, a náhodném pozorování veslařského Mistrovství oblasti VLTAVA odjíždíme spokojeně domů. Konec dobrý, všechno dobré. A před námi se objevuje nový cíl: 18. září, premiéra na domácích prknech Mlejna. Ale o tom až příště…